Znáte ten pocit, kdy fungujete, vše se na první pohled zdá být v pohodě, ale stejně se objeví vtíravá myšlenka "Jsem šťastná, ale vlastně trochu smutná". Pocit zachytíte a začnete nad tím uvažovat, "Co mi to je, proč v této radostné chvílí cítím i smutek, vždyť mám aktuálně vše, co chci/potřebuji", dokonce si to možná v hlavě i vyjmenujete, zdravé děti, milující manžel, skvělá práce, naplněný volný čas, atp., tak co to je? "Proč se objevuje ten pocit, že nejsem úplně šťastná, že mi něco chybí?"

Hlásek se objeví, když sejdeme z naší cesty, možná nám někde něco utíká nebo na druhou stranu na nás čeká. Něco, co si ještě máme prožít, čemu se naučit, co objevit. 

Je to ten hláseček, myšlenka, který se objeví typicky při hluboké meditaci, kdy nahlížíme do sebe sama skrze jednotlivé vrstvy (slupky cibule), až úplně do hloubky, do podstaty. Nebo se možná objeví jasněji, o to bolestněji, při pocitu největšího štěstí (blbnete se svými dětmi, jsou usměvavé a ve stavu flow, a pak vás myšlenka přepadne jak nic "něco mi chybí").

Jak z toho ven?

Ať se nám to bude líbit nebo ne, hlásek většinou nelže. Ano, opravdu nám něco chybí, když to tak cítíme. Doporučení zní - vnímejme a poslouchejme vnitřní hlásek, jděme si za ním. 

"Jenže já nevím, co mi chybí. Kdybych to věděla, šla bych za ním." Zkoušejme, objevujme, hrajme si a zjišťujme, co nás baví, co nám chybí. Možná jsme nikdy nezkoušeli štrikovat, malovat, mít záhon, hrát na nástroj, chodit do kaváren, tvořit, opravovat, prezentovat, psát, fotit, vymýšlet,.. A co přednášky na různá témata? Kurzy? Videa?

Není to o tom, že bychom byli přelétaví. My se hledáme a jak jinak to najít, než že tomu zkusím jít naproti? Třeba se do něčeho úplně zamiluju.

Mrkněme na malé děti a učme se od nich. Jak objevují svět? Zkouší, poznávají, zkoumají, rodiče jim často pomáhají objevit novinky (už od narození). Něco je baví, něco vůbec, ale jak by to poznali, kdyby všechny ty hračky nezkusili vzít do ruky? Nač toto dětské objevování ztratit, dospěláci? Objevujme svět!

Jednou přijde ta situace, myšlenka, akce, zážitek.., ten pocit naplnění, jako kdyby to bylo ono, dílek skládačky, pocit, že tak to má být. Najednou ucítíme vlnu radosti, nespoutanosti, sebevědomí, energie, včerejší trable jakoby nebyly, skoro jako čistý list v knize. Vzpomínáte na první okamžiky při zamilovanosti? Svět byl úžasný! A přesně tyto pocity vás nakopnou a dodají sílu a zahojí předchozí pocity, myšlenky a trápení, hlásek je spokojený. Vlna silné energie.

Paradoxem je, že není vše jen růžové. Právě těsně před tímto pocitem často (vždy? ) stojí nechuť, nesmysl, strach, odpor, zbytečnost, chuť zalézt zpátky do brlohu, "nejdu tam, nikoho tam neznám", "co tam budu dělat, vždyť neumím ani..", "vlastně mě to nikdy nebavilo", "jako jo, chci to/tam, ale co tam budu dělat?", "není to pro mě", "cizí lidi? To radši budu doma", "jeeej, zrovna mi do toho něco přišlo, musím vyprat, vyžehlit,..", "jsem taaak unavená", "možná příště", "jo, nechám to na jindy, teď to očíhnu a příště určitě půjdu" (omyl, příště budeme váhat stejně, nebo nám, jako "naschvál", bude něco stát v cestě, okolnosti už nebudou tak příznivé - to abychom dokázali, že to opravdu chceme zkusit a myslíme to vážně) a další a další myšlenky.

Nebojme se poznávat se, objevovat, co nám přináší ty úžasné pocity naplnění, protože každý, Ano. KAŽDÝ je můžeme cítit. (Ha. Už vidím myšlenku, "nojo, Nelo, Vám se to říká, jste mladá, ale co já, bába nad hrobem, to už není pro mě." - omyl. Právě pro Vás to je. I pro ostatní. Zvlášť pro ty, kteří to odmítají). Každý v jakémkoli věku můžeme pocítit tu sílu života, byť i jen na krátký okamžik. 

S láskou, Nela